Proč jsem spíše Charlie než Tomáš Halík

O teroristickém činu ve Francii toho již bylo napsáno hodně. Evropa je šokovaná, mnoho politiků intelektuálů se k situaci vyjadřuje. Svůj názor sdělil i katolický kněz Tomáš Halík v článku pro Lidové noviny (http://www.lidovky.cz/halik-ja-nejsem-charlie-ke-svobode-totiz-patri-zodpovednost-pqy-/nazory.aspx?c=A150112_153452_ln_nazory_hm), který nazval příznačně: „Já nejsem Charlie“. Tomáše Halíka si nesmírně vážím pro jeho otevřenost a tolerantní přístup. O to více mě mrzí jeho ústup z těchto hodnot.

Jsme svědky brutálního teroristického činu, neslýchaného útoku na západní novináře, na svobodu slova, na základy naší kultury. Francouzští novináři přišli o život kvůli tomu, že svobodně vyjádřili svůj názor, že kreslili obrázky, které se někomu nelíbily. V tuto chvíli se přece nesmíme zabývat tím, jestli jsou karikatury vhodné, jestli se líbí mně nebo tobě, jestli by Tomáš Halík preferoval spíše laskavější humor. Vůbec neřeším, jestli se mně karikatury líbí, možná s těmi novináři téměř v ničem souhlasím, a přece budu bojovat za to, aby ten názor mohli svobodně publikovat.

            Diskutovat v tuto chvíli o tom, že ty karikatury stejně nebyly moc dobré, mi přijde nemravné, neetické a neuctivé k obětem a jejím pozůstalým. Islámští fundamentalisté útočí na základní pilíř naší kultury, my se v tuto chvíli musíme semknout a ukázat, že se nebojíme právě jako Charlie. Místo toho se ale někteří intelektuálové, jako například Tomáš Halík, utápí v nekonečných diskuzích, jestli to kreslíři nepřehnali. Ne, nepřehnali. Přehnali to jejich vrazi. Tyto činy snad nemůžeme porovnávat.

            Humor patří k lidstvu odnepaměti. Kromě toho laskavého existuje i ten, který provokuje a nadzvedává ze židle. Satirou se dá poukázat na problém zajímavým a čtivým způsobem. Už od antiky známe komedie, které si dělaly legraci z vládnoucích vrstev, ve středověku existovala velikonoční dramata, která zesměšňovala to nejpodstatnější z křesťanství, zmrtvýchvstání Ježíše Krista. I Charlie Hebdo karikoval kromě muslimů také křesťany.

            Ztotožňuji se proto se stanoviskem týdeníku Respekt (3/2015). Reakce musí být jiná, tedy že si zachováme náš otevřený styl života, k němuž patří i nekorektní humor. Tady není místo pro kompromis. Nikdo nemůže a nechce někoho nutit, aby se mu taková satira líbila, ale kdokoli ji hodlá potlačovat, tím spíše násilím, je náš nepřítel. Není náhodou, že atentátníci nezaútočili na představitele antiislámské krajní pravice, ale naopak na svobodomyslné novináře. Symbolika je tu jasná a zřejmé je i to, koho považují za skutečného nepřítele.

            Pokud je člověk zdravě sebevědomý a zralý, tak ho satira nebo karikatura nemůže rozhodit. Naopak si takový člověk může klást otázku, jestli na tom náhodou něco nebude. Této reflexe však nejsou fundamentalističtí islamisté schopni, protože jsou zaslepení nenávistí a vlastní frustrací. Je třeba těmto lidem čelit. Je třeba se nebát jako Charlie. Je třeba se semknout a bránit svobodu slova před strachem, že můj humor není dost laskavý, a tak mě někdo zastřelí. Je třeba se jasně postavit za svobodu slova.

Pane Halíku, mrzí mě, že jste tentokrát neprojevil více otevřenosti a tolerance. I když jako vy preferuji laskavý humor, v tuto chvíli se stavím na stranu Charlieho. Na stranu svobody slova místo opatrnického přístupu, abych náhodou neurazil někoho, kdo si mě a mých hodnot stejně neváží.