Papež František: Místo nastav druhou tvář, jednu ti vrazím

V minulých dnech prolétla tiskem zpráva, že papež František při komentáři k teroristickým útokům mimo jiné poznamenal, že kdyby třeba jeho sekretář urazil Františkovu matku, dostal by do nosu. Přitom prý pohrozil sekretáři pěstí.             Následující komentář je kritický k církvi a jejím představitelům. Proto chci poznamenat, že jsem katolíkem, o to více se mě bolestivě dotýkají věci, o kterých píšu.

Nejvyšší představitel katolické církve nepřímo naznačuje, že to ti mrtví novináři vlastně mohli čekat. Nechci ani domýšlet, zda se za tím neskrývá, že si to možná trochu zaslouží. Kdo rozhoduje, co je za hranou, co se může psát a co už ne? Naše zákony nebo samozvaní teroristé? Kde bere papež odvahu, nebo spíše drzost, přirovnávat veřejnou popravu k ráně pěstí?

            Pokud se děje papeži nějaké příkoří, tak má jednat tak, jak je to v demokratické společnosti běžné. Tedy žalovat danou osobu a vyhrát před soudem. Mezi slušnými lidmi si pěstí věci nevyřizujeme. Opravdu nevím, na jaké publikum tady papež míří. Na slušné lidi rozhodně ne.

            V Bibli se píše, že pokud tě někdo udeří do tváře, máš mu nastavit i druhou. Papež František toto základní křesťanské poselství staví úplně na hlavu. Jestli řekneš něco proti mně nebo mé matce, dostaneš ránu. V Bibli jsem nic takového nenašel.

            Církev se ve své historii dopustila mnoha omylů, například ve středověku často prosazovala své učení násilím. Líbí se mi pokorná církev Jana Pavla II., který se veřejně v roce 2000 omluvil za všechna příkoří minulosti. Nelíbí se mi papež František hrozící pěstí. Domnívám se, že papež, nejvyšší přestavitel katolické církve, by na nikomu hrozit pěstí neměl.

            Uvedené skutečnosti jsou závažné, protože papež svými činy zlehčuje vážnost teroristického útoku. V českém prostředí se o to snaží také třeba Tomáš Halík, který by od satirického časopisu očekával laskavější humor (možná v podobě nějaké nevinné talk-show, která nikoho nenaštve, ale každý u ní usne). Katolická církev mluví ráda o svobodě, ze zbabělých vyjádření jejich přestavitelů je však vidět, že k plnému pochopení demokracie má ještě hodně daleko.

            Je jedno, jestli se mi karikatury líbí nebo ne, důležité je pro mě hájit svobodu slova. V tomto smyslu jsem Charlie. Charlie, který si chce dělat legraci a skrze humor chce tepat nešvary dnešní doby. Nelíbí se vám to? Kupte si jiný časopis. Jen po mě prosím nestřílejte.